V České republice je dnes chováno, dle ČSÚ k 1.4.2019, přes 1 400 000 ks skotu, více než 1 540 000 ks prasat a skoro 23 000 000 ks drůbeže. Je vůbec možné při takovémto množství dosáhnout odpovídajícího stupně welfare v těchto chovech?
Welfare zvířat neboli stav psychické a fyzické pohody těchto živočichů, kteří žijí v souladu s okolním prostředím, jenž je obklopuje je v současnosti hojně diskutovaným tématem. Je až s podivem pozorovat, kolik samozvaných odborníků tohoto oboru se každým dnem vášnivě zapojuje do boje proti utrpení hospodářských zvířat. Brojleři v halách, hustě namačkaní na sebe, nosnice chované v obohacených klecích, telata oddělená po porodu od krávy. Média nám téměř každodenně masírují do mysli obrázky těchto zvířat, které si zajisté musejí procházet peklem.
V návaznosti na to se zde nabízí otázka vhodná k zamyšlení. Je pro slepici, která nikdy nepoznala nic jiného než klec, tato technologie špatná nebo dokonce týrání? Příkladem nám může být situace, ve které nejmenovaní „bojovníci za práva zvířat“ vypustili několik tisíc kusů drůbeže z klecového chovu do volného prostranství v okolí podniku. Vlivem stresu z nového, pro ně neznámého, prostředí (tzv. neofobie) došlo ovšem u naprosté většiny těchto slepic k okamžitému úmrtí. Závěr, který z následující historky vyplývá je prostý. Lidé neznalí problematice tohoto chovu zapříčinili, ač v jejich dobré víře, utrpení mnohem větší, než by se zvířatům dostalo v klecových chovech.
Smyslem tohoto článku není v žádném případě hodnotit kvalitu welfare v našich chovech. Každá současně používaná technologie chovu má jistě své pro a proti. Některé více, jiné méně. Člověk neznalý problematice (tomuto oboru) sice může, do jisté míry, rozhodovat, jakožto spotřebitel, jakým směrem se budou tyto chovy ubírat, neměl by se ovšem snažit bezprostředně zasahovat do všeho. Je to asi tak, jako kdyby vystudovaný zootechnik, přednášel o kvantové fyzice nebo provozoval lékařskou profesi, z důvodu, že si na internetu přečetl (nebo v televizi slyšel), že tohle vypadá takhle.
V každém případě zastávám zajisté názor, podle kterého jde vždy udělat všechno lépe. Otázkou tedy poté zbývá „Jak?“ „Jak zajistit lepší welfare hospodářským zvířatům při zachování minimálně stejné produktivity?“
To je otázka, která, dovolím si říci, probíhá hlavou mnoha lidem zabývající se inovací a zlepšením životní pohody zvířat. Pokud i vy, ze skupiny laiků máte na tuto problematiku svůj názor, ráda bych Vás požádala o vyplnění krátkého dotazníku zabývajícího se postoji na welfare laické a odborné veřejnosti živočišného sektoru.